Dobrodružství v knihovně, 18. 5. 2013

Proč Dobrodružství v knihovně? Proč ne Noc s Andersenem?

To je totiž tak. Andersen se koná vždy první pátek v dubnu po celé republice (a i v zahraničí). V uvedený den jsem se na
organizaci Noci s Andersenem spolupodílela v Knihovně Jiřího Mahena v Brně a proto jsem ho nemohla pořádat v Jinačovicích.
Musela jsem proto nabídnout jiný, náhradní termín.

Podle jakého klíče jsem vybírala děti, který mohly na akci jít?

Jistě víte, že jsem v předloňském i loňském roce (tj. 2011-2012) pořádala populárně-naučné stezky. Odměnou pro děti, které
se účastnily nejčastěji, měla být i Noc s Andersenem. Jenže mnoho z těchto dětí bylo v roce 2012 na Nocování ještě malých.
Proto jsem jim tuto možnost nabídla letos – všech 16 oslovených dětí nabídku přijalo. Byly to děti ve věku od 4,5 do 14 let,
což možná zní jako velký rozsah, ale průměrný věk byl kolem sedmi let.

Proč se vlastně nenocovalo?

Právě kvůli věku dětí. Při předběžné komunikaci rodiče uváděli, že by si vzali děti pro jistotu na noc domů. Pro mě bylo
jednodušší mít na spaní buď všechny děti, nebo žádné, nic mezitím. A proto jsem se rozhodla, že společné Nocování neproběhne.
A také, pokud by se nocovalo ze soboty na neděli, děti by neměly moc velkou možnost dohnat spánkový deficit.

Proč se podíleli rodiče na akci?

Momentálně nedokážu plnohodnotně spojit dvousměnný provoz v zaměstnání a zároveň chystat akci takového rozsahu, na jaký jsme
při Noci s Andersenem zvyklí. Proto jsem oslovila rodiče, kteří každý rok akci obdivují, případně navštěvují stezky a
nabízejí pomoc, aby opravdu reálně s průběhem akce pomohli, což se i stalo. A tímto jim patří můj velký dík.

A kdo se tedy akce účastnil?

Děti: Bára Blatná, Erik Ondruška, Patrik Ondruška, Monička, Kristýnka a Milošek Křenkovi, Vítek a Zuzka Černí, Dominička a
Nikolka Nejezchlebovy, Iva Musilová, Jakub Stodůlka, Kajka a Verča Sadílkovy, Markétka Bémová, Šimon Kuba.

A s organizací pomáhali: Šárka Ondrušková, Roman Ondruška, Břetislav Bém, Marcela Bémová, Martina Stodůlková, Iva Musilová,
Dušan a Simona Sadílkovi, Dáša Bláhová, Petr a Dana Bémovi, p. Blatný, p. Křenková, Daniela a Martin Černí, p. Nejezchleba.

A jak to tedy celé vypadalo?

V sobotu 18. května 2013 jsem se s dětmi sešla před knihovnou. Protože každý rok mám na akci speciálně namalované tričko a
letos jsem to nestihla, zaimprovizovala jsem a přišla jsem v mexickém převleku.

V čítárně probíhalo dvoje tvoření: malování na textilní tašky a vytváření soviček z tzv. smršťovací fólie. Tu jsem mohla
použít jenom díky tomu, že mi spoluorganizátorka Martina dovolila upéct si sovičky u ní v troubě. Vznikly díky tomu krásné
přívěsky, které udělaly dětem velkou radost.

Děti, které měly tvoření rychleji než ostatní, jsem v knihovně seznamovala s knihami „Školní detektiv“ a “Školní strašidlo“,
a také si zde mohly prohlédnout fotky z minulých Andersenů.

V čítárně si také děti zahrály hru „hlava, ramena, kolena, palce“, hrály známou hru „o jednu židli méně“, zahrály si s
kousacím krokodýlem a zpívaly s Dášou

Čítárnu jsme museli brzy opustit kvůli mši, která tam měla být po nás, proto děti posvačily na schodech před knihovnou a pak
už jsme mohly vyrazit k rodičům, jednotlivých dětí, kteří si pro všechny připravili program.

V první domácnosti u Stodůlků nás čekala dětská párty s bohatým občerstvením a soutěž v hodu míčků do koše a v běhu. Děti
vypadaly, jako by před pěti minutami vůbec nesvačily a chovaly se trochu jako hejno kobylek :o)

V druhé rodině – u Blatných – byl velký skákací hrad, na který se všechny děti doslova vrhly hlava nehlava. Naštěstí přežily
děti, hrad i jeho majitel, tak jsme si udělali ještě pěknou společnou fotku a mohli jsme vyrazit dál.

Ve třetí domácnosti u Křenkových na děti čekala opičí dráha se skluzavkou, slalomem, tunelem, trampolínou a lanovým žebříkem,
vše zakončené muffiny a drobnými odměnami pro děti.

Čtvrtá rodinka – Černí – bydlí v mírném kopci a děti byly překvapivě docela dost unavené, než tam došly. Proto uvítaly
klidové aktivity, jako jsou tzv. busy bags – pytlíky proti nudě. I když největší zájem byl o to, kdo vleze Betynce do boudy.

Odsud jsme došli před pohostinství, kde jsem dětem dávala test ze znalostí večerníčků, a poté jsme uličkou a kolem hřiště
mířili do páté domácnosti.

Jestli se vám zdá, že jsme domácností prošli málo, je nutné vzít v potaz, že jsem na akci měla jedna trojčata, jedna dvojčata
a tři sourozenecké dvojice…

U Bémů nás čekal velmi precizně připravený úkol, kdy děti musely procházet stanovenou trasu s kroužkem v ruce, navlečeným na
provaze (takže se nemohly předbíhat a byly nuceny např. lézt pod stolem, přes pytle a podobně). Ti nejmenší se třásli
strachem před černým čarodějem, a všichni společně potom kouzelnými klíči, posbíranými korálky a společnou písničkou
osvobodili začarovanou princeznu, která jim potom darovala truhlu s pokladem. Poklad tvořily tématické Čtyřlístky, neboť
úvodní komiks se jmenoval „Noc s Andersenem“.

Do šesté domácnosti jsme nešli, protože tatínek – pan Nejezchleba – nepřipravoval program doma, ale zajistil táborák, který
původně měl být, pak zase ne, a nakonec díky panu Nejezchlebovi skutečně byl (a povedl se).

U čističky odpadních vod, i když se to nezdá, je takové pěkné romantické zákoutí, také rozložitý strom, který děti lákal k
neustálému lezení a rozmanitý terén, kde se děti opravdu plnohodnotně vyblbly. A tak, zatímco děti tancovaly a zpívaly s
Dášou za doprovodu kytary, byly vybírány dvojice a trojice ( a v závěru i jedna čtveřice) dětí, které absolvují stezku
odvahy.

Na začátku byly dětem zavázány oči šátkem a potom se musely vydat po zvuku bubínku k jednotlivým zastavením. Na prvním
zastavení musely vypít „čarodějnický lektvar“, který jim měl zajistit odvahu během stezky. Bylo zajímavé sledovat, co dokáže
s dětmi udělat obyčejná voda a jak to některé z nich okomentovaly („Fuj to je hnusné, co to je?“). Na každém
stanovišti bylo také jejich konání doprovázeno strašidelnými zvuky (ze zvukové knížky).

Na druhém zastavení měly děti sníst to, co čarodějnice přidávají do lektvarů: mohly si vybrat mezi muším pařátkem, netopýřím
křídlem, plesnivou žížalou a podobnými laskominkami. Na třetím stanovišti si musely sáhnout na odporný havraní mozek. Při
čtvrtém úkolu musely přičichnout k jedovaté čarodějné přísadě (překvapivě většina dětí uhodla, že se jedná o pórek, ač jsem
je přesvědčovala, že je to netopýří játro). Pátý úkol byl trochu jako z hororu Ptáci, kdy děti měly (stále se zavázanýma
očima) projít určitým úsekem s velkým výskytem netopýru a havranů (kteří jim různě naráželi do obličejů, otírali si o ně
svoje křídla a podobně). No a kdo ve zdravý přežil, byl v závěru pasován světelným a zvukovým mečem na hrdinu. Děti, stále
se šátkem na očích, došly po zvuku bubínku zpět na začátek stezky odvahy, kde dostaly na ruku razítko – takovou „poukázku“ na
budoucí odměnu.

V průběhu toho, kdy děti plnily úkoly na stezce odvahy, pomalu přicházeli rodiče. Děti, které zrovna nesoutěžily, mohly
zkoušet bubnovat na různé druhy bubínků nebo zkoušet doprovázet Dášu nejrůznějšími hudebními nástroji, které tam měli k
dispozici.

Proběhla také rodinná soutěž na téma „Pohádkové hlášky z televizních pohádek“, a také předávání dvou diplomů – panu
Nejezchlebovi za táborák a Dance a Petru Bémovým za skvěle připravený úkol pro děti.

Po táboráku, když padla tma, děti hledaly v trávě drobné odměny a také dostaly knihy za splnění stezky odvahy.

Následovalo hledání posledního dárku, to už šly děti s rodiči a za svitu baterek, a na blízkém kopci rozhozené v trávě
všechny děti našly roztomilé plyšové pandy se svými jmény, takže probíhalo veselé halekání typu: „Mám Patrika, kde je
Patrik, nemáte někdo Moničku?“ „Halóooo, kdo má Markétku, my tu máme Zuzanku“ a podobně. Naštěstí se dostalo na
všechny a myslím, že děti byly skutečně hodně šťastné a spokojené, což bylo poznat i podle toho, jak se každé ke svému
plyšáčkovi tisklo.

Rodiče už by skoro chtěli jít domů, ale děti ještě blbnuly u ohně, udělali jsme malý komorní ohňostroj (aneb co zbylo po
Silvestru) a na závěr nám shořel lampion štěstí, který místo nahoru letěl překvapivě dolů, a tak jsme na popud jednoho
tatínka zpívali „Červená se line záře, oheň, oheň……:o)“

Akce skončila ve 22 hodin, a všechny děti o pár minut později už uléhaly doma do svých postýlek s plyšáky v ruce.

V neděli ráno jsem šla ještě po akci douklízet odpadky a papírky, protože v noci už nebylo na nic vidět.

A jak se dětem akce líbila? Možná za vše hovoří SMSka od jedné maminky, co mi došla v sobotu v noci: “…Vítek nadšený,
řadí to ke dnům v životě, které zato stojí žít – jeho narozeniny, Vánoce, svátek, velikonoční pondělí a dnešek.“

Na závěr chci poděkovat paní starostce a Obci za to, že mi finančně zaštítili nákup odměn (knih a plyšáků) a že skvěle
připravili místo u čističky, kde jsme trávili sobotní večer – poděkování za vysekání terénu posílám Milanovi Štouračovi.