Ve 14,00 hodin uspořádal Sokol ve spolupráci s Obecním úřadem u
pomníku padlých před školou za účasti veřejnosti vzpomínku padesátého
devátého výročí ukončení druhé světové války, a také vzpomínku na
naše občany, kteří tuto válku nepřežili.
Pietní akt byl zahájen bojovým husitským chorálem Kdož sú boží
bojovníci a položením kytic k pomníku starostou obce ing. Jaroslavem
Buršíkem a starostou Sokola Pavlem Chrápavým. Na události posledních
dnů války v Jinačovicích zavzpomínal v projevu do obecního rozhlasu
pamětník tohoto dění, vzdělavatel Sokola František Kučera.
Uvedl: Město Brno bylo osvobozeno za tři dny, ale o Jinačovice se
bojovalo plné tři týdny. První němečtí vojáci začali naši obec okupovat
ve středu, 18. dubna 1945. Postupně jich v dalších dnech přibývalo.
Přijížděly auta, tříkolky, tanky, děla a obrněné transportéry, které
zaujímaly na příhodných místech palebná postavení. Nevyhnuly se jim
ani právě rozkvétající zahrady, devastováno bylo sokolské hřiště,
vjezdy do domů, kam se snažili Němci dostat se svými těžkými zbraněmi.
Hladoví vojáci se usazovali v obytných domech, zabíjeli slepice,
králíky, husy, prasata i krávy, zabavovali koně i selské povozy. Z
Jinačovic si vytvořili zázemí, odkud podnikali bojové akce proti
blížící se sovětské a rumunské armádě, které zahájily 23. dubna 1945
na rozkaz velitele Rudé armády maršála Malinovského ze stanoviště u
jihomoravské vesnice Křepice generální útok na Brno.
Situace v obci se přiostřovala. Naši občané chránili své životy kde
a jak se dalo. Velká část se jich přestěhovala do hlubokého lesa k
rybníčku, kde si vybudovali bunkry a v hustém porostu provizorní
přístřeší. Vznikly tzv. Nové Jinačovice .
Jejich zdánlivě poklidný život v tomto romantickém prostředí byl
náhle přerušen německými vojáky, pronásledujícími zde své soukmenovce,
kteří dezertovali a hromadně opouštěli bojové linie. Jinačovický občan
Blažej Kříž, který byl svědkem této události, o tom ve svých
vzpomínkách napsal: Němci nás obklíčili, vyhnali ze smrčků na volné
prostranství. Pokládali nás za partyzány. Marné bylo vysvětlování, že
jsme civilisté a že se zde ukrýváme před válkou. Deset z nás bylo
zajato jako rukojmí a vedeno neznámo kam. Ve dvojstupu pod samopaly
čtyř vojáků nás vedli přes Moravské Knínice na nádraží v Kuřimi. Z
jejich rozhovoru jsem zjistil, že máme být obrněným vlakem
transportováni směr Praha Berlín, anebo nám také hrozilo zastřelení.
V Kuřimi na nádraží začali Němci popíjet. Jejich pozornost značně
ochabla. Když jsme zjistili, že jejich zájem o nás pominul, vzali jsme
nohy na ramena a utekli. Tolik ze vzpomínek pana Blažeje Kříže.
Hodně občanů hledalo útočiště v narychlo vykopaných bunkrech v Boří.
Nikdo zde nepočítal s tak dlouhým pobytem. Došlo jídlo, pití, děti
plakaly, dostavily se i první nemoci. Na brněnské straně úkrytu se
zakopali Sověti a Rumuni, opačnou stranu hájili Němci. Kde se co hnulo,
hned se střílelo. Někteří jedinci, kteří našli odvahu si zajít do
vesnice pro jídlo, se už nevrátili. Tak byli zastřeleni 21letý
František Vojta i o něco starší Jan Pláteník. Na dvoře svého domu
našli smrt manželé Chlubní. Malá Anička Dvořáčková byla postřelena
německým vojákem a zemřela v boskovické nemocnici.
Krušné chvíle prožili ti, kteří se ukryli v úzkých vykopaných a
nevětraných chodbách v poloze v sedě v Jindřichové zmole. Toto místo
bylo pod stálou dělostřeleckou palbou.
Značná část obyvatel se chránila doma ve vyztužených sklepích.
Situace vyvrcholila 6. května, kdy se pod výhružkou zastřelení
museli všichni obyvatelé z Jinačovic během několika hodin vystěhovat.
Každý vzal to nejnutnější a vydal se cestou směrem na Tišnov, kam
válka zatím nedosáhla. V sousedních vesnicích jsme byli srdečně
přijati a bylo nám poskytnuto dočasné ubytování.
Ještě smutnější byl návrat domů. Osmdesát procent domů zničených,
některé úplně, hospodářské zvířectvo zlikvidováno, na polích i ve vsi
mrtví vojáci, koně, zaminované cesty, pole i les. Mrtví němečtí vojáci
a koně byli pohřbíváni na místě, rumunští a sovětští vojáci byli
dočasně společně pohřbeni u pomníku před školou, později exhumováni a
uloženi na hřbitov. Odklízení sutin, opravy domů, zahrad i cest si
vyžádaly značného úsilí, při kterém pomáhali i němečtí zajatci.
Některé rodiny, které měly úplně zničené domy, se odstěhovaly do
Moravan, kde po odsunutých Němcích dostaly náhradní ubytování. Z
ostatních občanů se konce války nedočkali:
– Pavel Hornoch – obchodník smíšeným zbožím, byl jako člen odbojové skupiny zatčen, vězněn v Mauthasenu, odkud se již nevrátil.
– Slávek Jebáček – dvacetiletý student, po svízelné cestě se dostal do Anglie, stal se příslušníkem české bombardovací perutě 311 a nachází dne 18. října 1942 smrt v troskách svého bombardéru. Je pohřben na vojenském hřbitově v Brookwoodu nedaleko Londýna.
– František Bém – dělník, umírá na následky výbuchu nášlapové miny.
– Alois Chrápavý rolník, byl zasažen střepinou granátu na dvoře svého domu. Je pochován ve své zahradě.
– Jaromír Vojta se účastnil bojů proti Romelovi v Severní Africe, odkud si odnesl podlomené zdraví a zemřel.
– V průběhu bojů o Jinačovice dále umírají paní Kateřina Pospíšilová a Dohnalová.
Pietní akt byl ukončen státní hymnou.
František Kučera
ZLOBICE, noviny pro Kuřim a okolí. Číslo 6. Ročník 11, červen 2004